Prodavači nebo podavači?

Mnozí si stěžujeme, že jsme v práci nedoceněni. Často se však setkávám s lidmi, kteří ke své práci zaujímají prazvláštní postoj. Nejméně vhodná kombinace pak nastává v časové tísni.
 
Určitě jste se s podobnou situací setkali všichni. Když nejvíce spěcháte, narážíte na jednu překážku za druhou.
Nejsem spotřební typ, mnoho času v obchodech netrávím. Nákupy jídla jsou rychlovka, v obchodním domě si se ženou vybereme to, co se nám líbí, pak pokladna a pryč. 

O víkendu jsem jel navštívit kamaráda a nechtěl jsem přijet s prázdnou. Jednoduše koupím něco, čím neurazím – květinu a dvě láhve vína. Vraceli jsme se z rodinného výletu a měli jsme poměrně dost času, půl hodiny.
 
Žena zamířila s košíkem do sektoru ovoce a zeleniny a já do vedlejšího květinářství a vinotéky. V květinářství byl před námi právě obsluhován cizinec. Květinářka byla nervózní kvůli angličtině, zatímco Francouz – v Čechách neměl šanci uspět s mateřštinou - si nechal vázat složitou kytici, pokud si vzpomínám ze sedmi různých květin. Slečna byla pomalá a jazykově nevybavená, velmi nervózní a zvláštním způsobem pečlivá. Mou výpomoc v angličtině hrdě odmítla. Čekal jsem asi deset minut, než květiny svázala... Její „rychlost“ mne přiměla zvolit jednoduchou kytici – dvakrát po třech liliích bez přízdoby (jedny také domů pro ženu). Při vyjímání lilií z vázy se podařilo floristce ulomit dvě poupata, tak musela pro další lilie do lednice.
 
Pak přišlo složité vázání a nevěřili byste, jak dlouho může trvat svázání tří květin. A co potom dva pugety ... Při placení slečna zjistila, že mi nemůže vrátit na tisícovku, nemá drobné a nemůže odejít z prodejny, protože je sama. Zaplatil jsem tedy kartou.
Zatímco žena měla už nakoupeno a vyhlížela mne u vinotéky, proběhl jsem kolem ní s křečovitým úsměvem z květinářství a zamířil pro víno.
„Přeji dobrý den, potřebuji nějaké dražší bílé víno, tak za 300 až 500 Kč.“ Prodavačku jsem uklidnil, že vínu nerozumím a ještě jsem svůj požadavek upřesnil. „Nějaké suché, kamarád má rád Moravíno, tak něco raději dražšího a hlavně prosím pospíchám.“ Starší paní na mě rozpačitě pohlédla, oni že mají hlavně moravská vína. Pochopil jsem, že tu máme další problém. Moravíno jako produkt valtického vinařství jí nepasoval dohromady s Moravou, paní bude asi znalec.

Paní mne začala provádět prodejnou a ukazovat mi, co kde mají. Četla mi nesprávně jména různých výrobců...
„Paní, prosím, já vínu taky nerozumím, a tak mi konečně nějaké vyberte, raději dražší, abych si nevyčítal.“ Paní tedy zvolila tu za 420 Kč a šla markovat. Když láhev načetla, hrdě okomentovala svou volbu, že je to velmi kvalitní polosladké víno. Připomněl jsem tedy, že jsem požadoval suché víno. Vrátila láhev do regálu a přinesla láhev suchého za 260 Kč. To jsem odmítl, že je levné a mimo mé zadání, ale budiž, tedy dvě do dárkové tašky. Složitou ambaláž jsem v časové tísni odmítl. Poděkoval jsem a vyběhl z prodejny. Čistý čas - 10 minut. To se mi snad zdá!
U východu z hypermarketu mě napadlo podívat se ještě na tu druhou láhev. Polosladké víno! A tak zpátky. Prodavačka trapně komentovala své selhání a tempu jí vlastním hledala správnou druhou láhev.
 
Ke kamarádovi jsem přijel se zpožděním a rozladěný. Ani jedna z prodavaček nerespektovala mé jednoduché zadání a dělali si vše svým hlemýždím tempem. Neměli žádný vztah k lidem, naopak se lidí bály. Prodavačka z vinotéky ani nevěděla ani co vůbec prodává a bylo jí vše úplně jedno.
Napadla mě zákonitě ta komická slovní hříčka, že mnozí prodavači jsou pouhými podavači. Cožpak lidi jejich práce vůbec nezajímá? Vždyť šlo jen o jednoduchý nákup s jednoduchým zadáním...nebo jsem se snad zbláznil „já“ ?
 
Zpět na výpis aktualit
Login