Proč nechodíme do kostela a proč máme politiky za příživníky?

Co si myslíme? Náboženství nám bude požitek a luxus zakazovat a politici že nám ho budou krást. Chceme TO dobré sami pro sebe. Jsme individualisté, kteří myslí asi takto: Proč se máme dělit? Nepřímo jsme vychování ve stylu,co je doma, to se počítá a „která huba sama ráda, nemusí mít kamaráda“, tak od sedmdesátých let i převládající „kdo nekrade, okrádá svou rodinu.
 
Proč většinu národa nezajímá náboženství a stále méně i politika? Máme ve své povaze zakořeněnu potřebu hromadit požitky pro sebe samé. Náboženství ovšem hlásá pokoru i odříkání.
 
Dříve měla církev silnou roli ve společnosti a prakticky vládla, byť všelijak. V současnosti už nemá přímý vliv na náš život. Dobrých sto let se naše civilizace víry zříká, odmítla Bibli i ostatní svaté knihy jako jediný zdroj pravdy. Náboženská víra oslabila od dob, kdy věřící rozpoznávali, že církev něco jiného hlásí a jinak se chová.
 
Do stejné role se pozvolna posouvá nevěrohodná politika. Nemůžeme nevidět, že oficiální politika ztrácí své příznivce i ty, kdo by jí naslouchali. Tím více sílí vliv nevládních organizací, různých občanských sdružení a podobně.
Stále více je to proto, že ekonomika řídí politiku a politici nestačí její podněty zpracovávat. Zaostává za jejími výzvami. Mějme současně na paměti, že se ekonomika vyvíjí živelně a nemá společenskou odpovědnost.
 
Proč jsme ateisty a proč nechodíme do kostela?
Existuje velké množství různých historických a sociologických studií, ale zjednodušeně řečeno si myslím, že základ tkví v našem INDIVIDUALIZMU.
Jsme národem s pohnutými dějinami i se silnou náboženskou tradicí. Zároveň jsme také velmi kritičtí až nedůvěřiví, jsme tvořiví a nechceme se jen tak lehce podřizovat autoritám. Důvěřujeme stěží sobě, jak potom důvěřovat ostatním? Národní povahou nejsme navzdory Naganu týmovými hráči.
 
Příčinu bych viděl, byť zjednodušeně v podílu obav a strachu, zakořeněném v naší národní povaze. Kde vládne strach, tam chybí otevřenost. Proč se zbytečně se svou vírou, svými ideály veřejně předvádět?
Většina společnosti si myslí - pokud vůbec přemýšlí - že náboženství nám bere požitek a pohodlí zakazuje, zatímco politici nám ho kradou. Konec
jednoho povrchního a zaujatého soudu.
 
Ateismus, nevíra v boha.
Ano, jsme jedni z nejméně nábožensky orientovaných států Evropy (na prvních místech na severu kontinentu jsou Irové (až 90% věřících katolíků), Poláci 80%, pak Slováci). Neznamená to ale, že nemáme žádnou osobní víru (bez ní by se těžko žilo). Pouze to znamená, že nemáme rádi organizovaná náboženství (na církvích nám nejvíce vadí, že jsou organizacemi).
Vždyť všichni známe ve svém okolí někoho, kdo vyhledává horoskopy, pilně sleduje popůlnoční televizní seance kartářek a numerologů, šamanů ... Přes den se zabýváme analýzami, informatikou a statistikami, ale večer to manko fantazie a romantiky nahrazujeme horory, amulety ... takže věříme. Vtírá se nám občas nejistota „co kdyby ale opravdu něco...“
Náboženství nemá u nás, ale už málokde v Evropě přímý či výrazný vliv na život obyvatel. Máme rádi požitek a náboženství by po nás chtělo jistou dávku skromnosti, odřeknout se požitku. Je v nás zakořeněna představa, že nám bude „církev kázat“ jak odvrhnout světské radosti, co je správné, a co ne...
Na druhou stranu jsme ztratili povědomí pokory před něčím větším než jsme my. Přeceňujeme naše potřeby. Nepřipravujeme se na umírání a smrt.
Smrt nás překvapí. A rychle připraví o nabité požitky. Chybí nám už i náznak sebepřekračování.
 
Proč ne politika?
Většinový názor: Politici jsou příživníci a berou z našeho, myslí jen na sebe a chtějí zbohatnout na náš účet. Politiku nepovažujeme za práci, natož řemeslo, kterému je nutno se učit. V médiích sledujeme hádky a vzájemné napadání politiků, složité úvahy bez jasných řešení a vše navíc stojí honě peněz.
Politika a náboženství se stávají nevěrohodnými, vnímáme je jako málo tolerantní.
Poslední čtvrtstoletí nás od sebe ještě více vzdálilo, společnost za přispění konspirativních fantasmagorií tříštilo a zbavovalo schopnosti postavit se za i za věrohodné politické vůdce.
Výraz „kdo z nich dneska nekrade?“ je neodpovědným a alibistickým výkřikem, útěkem od vlastní odpovědné volby.
Berte tuhle úvahu, jako názor pragmatického technicky smýšlejícího manažera, ne praktikujícího křesťana, ale člověka plně respektujícího přínos křesťanství.
Zpět na výpis aktualit
Login