Návrat základní vojenské služby? „Tráva má bejt zelená!“

Položte chlapovi jednoduchou otázku: „Vrátit zpátky povinnou vojnu?“ Většina z nich odpoví jednoznačně ANO. Dnes ovšem nerozhodují počty vojáků, ale technika. Zamezme zchoulostivění mladých mužů. Najděme jenom formu či únosný model.
 
 

Položte chlapovi jednoduchou otázku: „Vrátit zpátky povinnou vojnu?“ Většina z nich odpoví jednoznačně ANO.

Vidím zde v zásadě dvě možnosti: Povinnou základní vojenskou službu, nebo jen branný výcvik?

Povinná základní vojenská služba je z hlediska ekonomického už neproveditelná. A z hlediska bojového výcviku likvidační.

 

Proč?

Československá lidová armáda čítala v dobách socialismu 150 000 vojáků, dnes máme 20 000 vojenských profesionálů. Nezapomeňme, že dnes nerozhodují počty vojáků, ale technika.

 

Systém vlastního boje s přechodem na digitalizaci (GPS) se posunul k „hvězdným válkám“. Poučky ve stylu „kam nevstoupila noha pěšáka“, jsou minulostí. Za nás se válčilo pouze na mapách, kde většina obranných operací skončila v Kolíně nad Rýnem. Dnes jsou ovšem naši muži běžně nasazováni do válečných operací. Nasadit vojáky z povinné vojenské služby do těchto konfliktů, by s velkou pravděpodobností znamenalo jejich fyzickou likvidaci. Absolvent vojenské základní služby určitě nebude protiváhou profesionálnímu vojákovi.

Vrátíme-li se vzpomínkou do časů dvouleté základní vojenské služby, vybavujeme si zážitky z nástupu do neznámého prostředí, stříhání vlasů dohola, fasování mundůrů. Někteří z nás dokonce byli prvně od rodin.

 

A pak přijímač, pochodování bez konce do čtverce, noční střelby... Dělení na vojnu „mazáckou“ a „ gumáckou“. Čas buzerací, občas i šikan.

A po roce s gustem obráceně. Pocity naprosté bezmoci a prožitek nedůstojnosti. Na jednu strana to byla i ztráta identity a dvou let života.

Zpětně si pamatujeme jen to dobré, ale hlídání zbrojního skladu společně s „Hutorákem“ z východního Slovenska, kterému jste nerozuměli slovo, to všechno při mínus dvaceti. Jiní dokonce zažili noční jízdy tankem, odpalování min či kácení lesa bleskovicí. Dnes ovšem všechno veselé příběhy. Jiná věc je, že tyhle hrdinné vzpomínky mají naše ženy za „společensky nátlakové akce“ a budí je ze spánku.

 

Povinnost bránit vlast se z našich srdcí pozvolna vytrácela, mír byl přece samozřejmostí. Po pěti měsících postupného vyhrocování poměrů na Ukrajině nahlížíme na ten „samozřejmý mír“ jinak. Řešením ale určitě není znovuzavedení povinné základní vojenské služby. A otázky zda zvýšit zbrojní rozpočet z jednoho procenta na dvě, jak jsme se při vstupu do NATO zavázali, zda nakoupit sofistikovanější vojenskou techniku, navýšit stav armády, to všechno, i více, náleží odborníkům na národní bezpečnost.

 

Schvaluji cestu povinného branného výcviku. Vyplývajících žádoucích důsledků si dovedu představit spoustu. V neposlední řadě zamezit zchoulostivění mladých mužů. Najděme jenom formu či únosný model.

 

Rozhodně si nezastíráme, že nás armáda naučila i něčemu nemilitárnímu, např. nemít kdykoli poslední slovo, jak jsem zvykl doma. Otestuje naši schopnost přemáhat se, jestliže mám cestou k veliteli vytrhávat žluté hlavičky pampelišek, protože „tráva má bejt zelená!“

Jak jinak zabránit přílivu mamánků, obývajících až do mužného věku „hotel Máma“. Kde jinde by vás naučili spolupráci a kamarádskému soužití přes inteligenční i sociální bariéry?

 

Chybí mladé generaci disciplína, schopnost sebepřekonávání někdy až na dno? Vyrůstá nám generace mužů do sebe zahleděných, žijících náhradní chlapské životy při televizních Hvězdných válkách?

 

Máme ten dojem a průzkumy to léta potvrzují.

 

Tak či tak budoucnost potvrdí, že bez zocelování mladých mužů náročnou veřejnou službou, tou ve zbrani, či tou náhradní, se jako národ nestane rezistentní vůči nenadálým hrozbám. Nedokážeme zabezpečit své národní zájmy.

Zpět na výpis aktualit
Login