Kdo nám vládne? Pragmatický lídr nebo duchovní vůdce?

Kdo se může stát předsedou politické strany? Nemáme rádi autority a neuznáváme je. Neradi chválíme, ale rádi kritizujeme. Ztrácíme schopnost rozlišovat! Na vině je naše pohodlnost, máme rádi jednoduchý život. Fenomén dneška, SVOBODA a neochota spolupracovat.
 
Kdo nám vládne? Kdo se může stát předsedou politické strany? Nemohu zde napsat nic, co by nebylo řečeno dříve, ale pokusím se vyjádřit v poněkud jiných souvislostech.
 
Ve stávajících stranických hierarchiích se většinou zobrazují nebo zobrazovaly tři druhy lídrů nebo předsedů.
Začněme typy pragmatických lídrů, kteří se díky svým manažerským schopnostem zaměřují na praktický užitek a úspěch. V mnoha případech se řídí principem „pravda je dobrá věc, ale koho zajímá“. Výhodou a zároveň nevýhodou těchto lídrů jsou jejich jasně definované postoje a pevné názory.
 
Dále zde použiji v případě politiky poněkud nadneseně, ale záměrně, název duchovní vůdce, třebas vím, že se jedná o vůdce politického. Je člověkem s hlubokými znalostmi, morálním kreditem a laskavým srdcem. Takoví politici nám ukazují cestu, ale sami nebývají schopni své ideály uskutečnit, nedokáží své myšlenky naplnit, protože nemají potřebný vliv v reálném životě.
 
Naopak neinvazivní předsedy vynesla na vrchol politické strany jejich pracovitost a dlouholetá loajalita. Do výkonné funkce bývají zvoleni kompromisem nebo vzájemným konsenzem vlivných členů strany, kteří nemohou z různých důvodů sami „vládnout“.
 
Kdo by nám tedy měl vládnout?
Nemáme rádi a většinou ani neuznáváme autority. Neradi chválíme, ale rádi kritizujeme. Nepřejeme sousedovi (jednomu z nás) větší úspěch, než máme my sami. Úspěch se přece neodpouští. Preferujeme majetkovou rovnost, bez větších sociálních diferencí. U politiků jde jednoznačně o vliv - komu z nich vloží voliči do rukou svou důvěru? Kdo je a bude vítězem? (Ačkoli vítěz voleb se ještě nemusí stát součástí vládnoucí koalice.)
 
Co většina z nás u politiků postrádá?
Schopnost vcítit se do voličů a získat si tak jejich důvěru, aby jimi byli přijati a aby mohli společně uskutečňovat stanovenou politickou linii, nebývá snadné. Přijmout, znamená spolupracovat.
 
Kdo má takovou schopnost? Neinvazivní předseda je ve skutečnosti vždy někým řízen. V lepším případě stranickým grémiem nebo aparátem. Nikdo, ani on sám, většinou neví, do jaké role bude dotlačen. Duchovní vůdci se dokáží do voličů správně vcítit, ale pro rozdílnou úroveň vnímání reality se nedokáží vždy správně pochopit. Pragmatičtí lídři mívají radikálnější zastánce i protivníky. Neoddávejme se ale naději, že v případě vítězství se jejich povaha změní k lepšímu. Proč taky? Češi nemají pragmatické lídry v lásce. Pragmatičtí lídři mívají komplikované vztahy s okolím, snadno se z nich stanou solitéři, kteří nerespektují nikoho a nakonec ani sebe. To vše ve svém důsledku znamená, že se nejsme schopni vzájemně se dohodnout a dlouhodobě postupovat k vytčenému cíli. Chybí nám nezbytná dávka empatie, která by vybalancovala soulad.
 
Co nám brání ve zdravém úsudku?
Díky agresivnímu předvolebnímu marketingu ztrácíme schopnost rozlišovat! Na vině je naše pohodlnost, máme rádi jednoduchý život a není nic jednoduššího, než uvěřit slibům a pak vyhledat viníka.
 
Jaké řešení?
Dovolil bych si zde citovat Alberta Einsteina: „Problémy nemůžeme vyřešit stejným způsobem myšlení, který nás do nich dostal“. Jak říkal můj bývalý generální ředitel, pokud házím stejnými kostkami pořád dokolečka, padají stejná čísla. To může nastat nástupem poněkud jiných typů lídrů. Jakých?
Kombinace vlastností těchto tří typů, pragmatičtí schopní vůdci, kteří racionálně prosazují své myšlenky v reálném životě. Důvěryhodní lidé s hlubokými znalostmi, morálním kreditem a laskavým srdcem. Schopní spolupráce, dohody a s tzv. společenským rozměrem, přirozeně upřednostňující společnost před zájmy jednotlivců. Kde je předpoklad, že je společnost pochopí, přijme a bude následovat?
Takoví jsou nás schopni inspirovat a motivovat nás k spolupráci.
 
Jaká kritéria by měl takový vůdce splňovat?
Psycholog Abraham Maslow založil svou teorii "Hierarchie potřeb" na uspokojování potřeb každého z nás a rozdělil ji na pět úrovní.
Potřeby nižšího typu: fyziologické potřeby a potřeba bezpečí a sounáležitosti. Pak teprve následují potřeby vyššího typu: uznání a seberealizace.
Fenoménem dneška je SVOBODA. Je to přece fantastické užívat si svobody! Ale jen do chvíle, dokud jsme zdraví, máme práci, neplatíme vysoké daně... Zde začíná ODPOVĚDNOST, často žel i hledání viníků. V jedné partě mladých se mě zeptali, kdy se stává člověk opravdu dospělým - „Když si uvědomí odpovědnost za sebe i své okolí. A dokáže ji přijmout,“ odpověděl jsem ze zkušenosti. Do té doby může být dospělý jenom věkem, fyzicky, ne mentálně, morálně.
Kdy se nejčastěji mýlíme už v postoji? Jestliže hledáme viníky vlastního selhání.
 
Jindy zas hledáme spasitele, kterému dáme vlastní důvěru, že „to za nás vyřeší“. Jenže - za nás nikdo nic nevyřeší, to je pravda stará tisíciletí.
Potřebujeme lídry, kteří nechtějí vládnout kvůli penězům, nízkému sebevědomí (snaha schovat se v davu), pocitům sounáležitosti (napsaném na vizitce), ale nejlépe lidi, kteří peníze mají a vědí, že jsou pouze prostředky. Lidé, kteří jsou samostatní, nebojí se a umí tvořit. Lidé, kteří si už své uznání užili a nepotřebují dokazovat nic sobě ani jiným.
 
Kde je ale vzít? Hledáme přece vůdce, naše budoucnost je ve spolupráci a tvořivosti, která je nám blízká.
Co nám v tom, co zde popisuji, brání?
 
Neochota vzájemně spolupracovat pro celek. Úzkoprse pojatá politická příslušnost, lobbizmus a s tím související korupce.
 
Zpět na výpis aktualit
Login