Jak neskončit v domově důchodců s platem prášků a v očekávání smrti

Opět příběh ze života. Nebuďme lehkomyslní a připravme se na stáří, dokud jsme schopni. Velmi zjednodušeně a pro srozumitelnost uvedu příklady z druhé poloviny života mých prarodičů. Všichni máme jinou cestu, ale od narození se blížíme k smrti.
 
 
Vychovali mě prarodiče, prožil jsem s nimi skoro čtyřicet let, až do jejich skonu. Snad i to mě poučilo nebrat vlastní život lehkomyslně.
A tak se připravme na stáří, dokud jsme schopni.
 
Když jsem začal vnímat své okolí, byli už oba v důchodu. Měli syna, který měl problémy sám se sebou, a dceru, která žila na Slovensku. Neměli moc přátel, žádné koníčky, bydleli v centru Liberce, chatu v zahrádkářské kolonii na kraji Liberce a starali se o mne. Nebyli věřící a žili jednoduchým, materiálně zodpovědným životem, měli plnou důvěru k lékařům a socialistickému systému. Babička byla „dobrá“ kuchařka, bůček, knedlo, vepřo, zelo, svíčková, mastný hovězí vývar, uzené, klobásky... Dědeček s oblibou říkával, že má ze zeleniny nejraději půl kila uzeného.
 
Na stará kolena se rozhodli, že se vrátí tam, kde se narodili a vyrostli. Vesnička u Českého Brodu nebo vesnička u Nového Bydžova. Nepodařilo se jim v těch lokalitách koupit nemovitost, tak se nastěhovali do vísky u Lysé nad Labem, vzdálené 25 km od Českého Brodu. Bydleli tam 10 let, nikdy se nestali součástí obce, nezakořenili tam a nakonec se vrátili zpátky do Liberce. Hlavním impulzem byly začínající, vážnější, nemoci.
 
Babička měla začínající Alzheimerovu chorobu a dědeček neustále střídal operace a komplikace, a to od očních zákalů přes mozkovou mrtvici...
Pečoval o své zdraví zodpovědně, pravidelně chodil na různé kontroly a bral prášky na všechny neduhy. S postupujícím věkem nemocí přibývalo a plato s léky se zvětšovalo. Ačkoliv babička trpěla poslední roky těžkou demencí a úplnou ztrátu soběstačnosti, staral se o ni dědeček doma. Do domova důchodců se přestěhovali, když už nebyl dědeček fyzicky schopen. Dědečkovým smyslem života se stala babička. Postaral se tak o její důstojné dožití.
Nezajímalo ho nic jiného. Navštěvoval jsem je pravidelně, dvakrát až třikrát týdně, občas i s dětmi. Vozil jsem ho za synem a jednou za rok, na dušičky na hroby. Když babička umřela, ztratil smysl života a do roka umřel taky. Dožil se 87 let, babička 82.
 
Myslet na sebe a osobní rozvoj
V porovnání se životem všech předchozích generací žijeme v mimořádném tempu a stresu. Máme přístup k informacím po celém světě, ale většina z nás pro svou zaneprázdněnost neřeší to nejdůležitější - vyhýbáme se sami sobě. Máme jiné priority. Nevynechávejme duchovní souvislosti. Nemyslím tím chození do kostela, ale sebe překračování, nezní-li to někomu příliš vzdáleně.
 
Rodina?
Hlavním úkolem, který řeší většina z nás, je materiální zázemí, nové notebooky, telefony pro děti. V rodině si většinou pouze rozdělujeme povinnosti, kdo, kdy a co zařídí. Na rodiče má málokdo čas, jsme od rána do večera v práci. Pravidelné víkendové návštěvy u rodičů, nahradil mobilní telefon, skype nebo viber. Na osobní setkávání není čas. Když některý rodič vážně onemocní, racionálně řešíme LDN, pečovatelskou službu nebo domov důchodců.
Všichni vědí, že to „dnes to ani jinak nejde“. Racionálně možná, ale výčitky a pocit nesplnění nepsané povinnosti zůstává v nás navždy. Tak stejně smutek u materiálně zabezpečených, ale smutných a opuštěných rodičů. Naše děti hlavně řeší své hry na mobilu a o svých prarodičích vědí pramálo. Rodina ve svém pravém smyslu byla nahrazena nakupovanou službou.
Prarodičesi zakládali na koupi nového auta jedenkrát za 5 až 7 let, chatu, domeček, byt, mít peníze na jídlo a nezbytnou finanční rezervu. Osobnostní rozvoj byla nepoznaná nadstavba, kterou předali s důvěrou odborníkům. Po svatbě se odstěhovali z místa, kde měli své příbuzné. Čím byli starší, tím víc je to táhlo domů, tam kde se narodili. Jejich syn se neuměl postarat ani sám o sebe a dcera žila na Slovensku. Zbyl jsem jim naštěstí alespoň já. Jinak by prakticky neměli vůbec nikoho. Zůstali odkázáni sami na sebe, včetně všech nemocí.
 
Přátelé a známí?
Důležitý je pocit sounáležitosti. Po rodině následují přátelé a známí. Kde máme své pevné místo? Většina z nás pracuje 8 až 10 hodin denně, cesta do práce a spánek. Už nám toho času moc nezbývá. Rozdělit čas na koníčky, rodinu, přátele.
Jestliže se s někým pravidelně nestýkáme, nemáme si s ním kromě společenských frází co říci. Vztah je automaticky ukončen. Ruku na srdce, kolik máme kdo opravdových přátel? A kde bydlí oni a kde my? Pokud nebudeme nikam patřit, čeká nás velmi smutný život o samotě.
Babičkabyla v invalidním důchodu a dědeček, když skončil v zaměstnání, tak přestal taky společensky existovat. Přestěhovali se na „cizí“ vesnici, tam ale společensky nezakořenili. Vrátili se zpátky do Liberce, kde je nikdo neviděl deset let, tak tam zůstali až do smrti zapomenuti. Babička měla na pohřbu tři lidi, dědeček dva, včetně mě.
 
Zaměstnání
Nejvíce času trávíme v práci. Část života, kdy budujeme svou kariéru, pracujeme všichni hodně. Pokud děláme 1000 hodin přesčasů ročně, tak je určitě něco špatně. V případě jednotvárného zaměstnání zakrníme a přestaneme se rozvíjet. Nejdříve budeme na práci nadávat, a pak se budeme bát, aby nás z práce nevyhodili, protože nic jiného neumíte. Ztratíme svoji hodnotu sami před sebou. Začne nás sžírat vnitřní strach. Přetrháme sociální vazby se spolupracovníky, protože se za sebe stydíme. Nevydržíme sami se sebou a nevydrží s námi ani rodina. Společnosti se vzdalujeme.
Prarodičechodili do „socialistického“ zaměstnání. Myšleno od do a rutinní práce, bez pestrosti a nutnosti se dále vzdělávat.
 
Víra?
Ti kdo věří, tak to mají jednodušší, ať se to někomu líbí, či ne. Víra pomáhá a sbližuje s ostatními. Češi odmítají organizované náboženství, a pokud si nenajdou svou osobní cestu ke spiritualitě, jsou osamoceni a ochuzeni.
Prarodičebyli bez víry a cestu k nadpřirozenu nikdy nehledali.
 
Strava?
Žijeme určitě zdravěji v porovnání s minulými generacemi. Většina z nás nad stravou přemýšlí, přesto ruku na srdce, většina z nás by nejraději snědla víc a byla při tom hubenější.
Přestaňme brát naši stravu na lehkou váhu. Přemýšlejme, co jíme a proč jíme tolik. Každý z nás je originální jedinec, sledujme na sobě, jaká strava nám dodá vitalitu a jaká nás unaví.
Základem stravy prarodičůa celé poválečné generace bylo maso, uzeniny, párky a minimum zeleniny. Zdravá výživa je minula. Následovaly nikdy nekončící nemoci.
 
Záliby a sport?
Šťastní to lidé, kteří mají svá hobby a věnují se sportu. Je důležité mít vlastní svět, který máme rádi.
Prarodiče neměli žádné koníčky a nesportovali.
 
Zodpovědnost za naše zdraví?
Dnes už se hodně v našem přístupu změnilo. Informace jsou dostupné všem, kdo chtějí. Sami se známe nejlépe. Nemoci nás pouze upozorňují, že děláme v našem životě něco špatně. Většina z nás nemoci běžně přechází. Dopujeme se různými vitamíny a doplňky a onemocnění řešíme léky, operativně a pak opět léky. Jakmile jednou zvolíme tuto cestu, budeme se léčit, ale nikdy se skutečně nevyléčíme.
Nemoci prarodičů, jejich diagnózu a léky určoval lékař. S přibývajícími lety adekvátně přibývalo prášků. Prevence, to znamenalo pobyt v lázních.
 
Jak se připravit na smrt?
My Evropané nevíme, jak se vyrovnat se stářím a s příchodem smrti. Rozumem jsme smrt z našeho života vytěsnili. Naši rodiče s námi většinou nežijí a dožívají o samotě v domově důchodců. Většina z nás se smrti bojí, čím jsme starší, tím víc.
Prarodiče jsem nikdy neslyšel hovořit o smrti. Oba umřeli v domově důchodců, navštěvoval jsem je pouze já.
 
Délka života
Naše vůle k životu je přímo úměrná smyslu naší další existence. Tento boj si musí vybojovat každý sám. Čím jednostrannější životní náplň, tím větší komplikace. Nezapomeňme, že všichni se ohlížíme na čas, jen čas se neohlíží na nikoho. Na posteli v domově důchodců budeme pravděpodobně ležet sami.
Dávejme si pozor, aby délku našeho života neovlivňovalo pouze zdravotnictví, farmaceutický a potravinářský průmysl, včetně potravinových doplňků.
Babiččinu vůli k životu vzhledem k Alzheimerově nemoci nedokážu odpovědně posoudit. Dědečkovým smyslem života a vůlí k životu byla péče o babičku a odpovědnost za syna. To posilovalo jeho vůli k bytí. Po úmrtí babičky a syna nebyl už ochoten nový smysl života hledat.
 
Co říci závěrem?
Radujme se z každého dne. Srovnejme se sami se sebou a okolím. Nebojme se změn a neunikejme před naléhavými otázkami, abychom mohli jednoho dne, kdy všechny tzv. sexy otázky života budou nenávratně pryč, skonat s klidným vědomím.
 
Zpět na výpis aktualit
Login