Americká pohostinnost aneb „Hold the line“

Většina lidí má při vstupu nepříjemný pocit z imigračních úředníků. Převládá pocit, že v USA o vaši návštěvu nikdo nestojí. Vše se ještě vyhrotí v případě problému. Nikdo neřeší podstatu problému, ale následky. Hlavně „Hold the line!“

foto

Lehátka na letišti, na kterých jsme nocovali.
Spojené státy jsou obrovská, velmi pestrá země, která má každému co nabídnout. Neuvěřitelně krásná příroda, velká města, rozmanitost kam se podíváte. Většina lidí má ovšem nepříjemný pocit ze zdlouhavých procedur, z nepříjemných a přehnaně důležitých imigračních úředníků. Navíc na každém kroku vnímáte, že o vaši návštěvu zde nikdo nestojí.
 
Ve čtvrtek ráno jsem se šestnácti člennou skupinou odletěl do Guatemaly. Přes Londýn a Miami do Guatemala City. Londýn měl standardní průběh, složitá kontrola, ale jinak bez problémů. Vše bylo v pořádku, letěli jsme na čas... v tom letadlo začalo před Miami kroužit do kolečka a změnilo směr. Pilot nám oznámil, že přistaneme v Nassau na Bahamách, protože v Miami je bouřka a letiště je uzavřeno. Seděli jsme několik hodin v letadle a přistáli jsme v Miami se zpožděním čtyři a půl hodiny. Půl hodiny po plánovaném odletu našeho letadla do Guatemala City.
Letěla nás skupina šestnácti lidí, čekali jsme, že se nás po příletu ujme někdo z letištního personálu a řekne nám co a jak. Všichni nám ovšem pouze opakovali, pokračujte, pokračujte a pro další informace musíte na přepážku aerolinek. V našem případě American Airlines.
 
Nadřazenost, arogance imigračních úředníků nebo ochrana amerického území a občanů?
Všude vidíte cedulky „vítáme americké občany doma“ a „cizinci“. Každému je hned jasné, kdo je zde vítán a kdo trpěn. Většina z nás byla již 22 hodin na cestě. Nevím jak kdo, ale nebyl jsem už zrovna nejčerstvější a nejchytřejší. Nejvíc byly slyšet imigrační úřednice „naháněčky“, které neustále opakují: „Hold the line“ a „Next one“. Držte linii, stůjte za sebou a další. Pro méně otrlé to může připomínat filmy z vojenského prostředí nebo dokonce koncentračních táborů.
 
Letíme do Guatemaly a zastávka v USA je pouze TRANSIT, přesto musíme mít platná americká víza nebo ESTu. Všude na světě, pokud se tedy nepletu, je transit bez víz, jen v USA musíte mít víza, projít imigračními úředníky. Tento postup sám o sobě, lze do jisté míry určitě nazvat diskriminační.
 
Imigrační úředník mi nejprve nechal dopsat do celní karty ke slovu Guatemela, via Transit a ukázat letenky. Mezitím si prolistoval můj pas plný razítek a začal se mě vyptávat, proč mám ruská víza, čínská víza, proč jsem cestoval tam a tam. Jaká je moje profese. Ptal se mě, proč spolupracuji s Rusy, když Češi nemají Rusy v lásce, vždyť vás v 1968 obsadili. Potom se mnou rozebíral trasu naší cesty v Guatemale.
Následovaly otisky a byl jsem vpuštěn na území USA. Určitě je dobré, že mluvím dobře anglicky, ale smysl a logiku této důkladné kontroly skutečně nechápu. Nejdříve jsem musel nutně doplnit formulář o via transit, ukázat letenky, že letím skutečně do Guatemala City a pak následovala stejně lustrace. Myslíme si o tom asi všichni to stejné, nemusím to nijak komentovat.
 
Čekali jsme na zavazadla, ale na páse nebyly a ani nedorazily. Potřebovali jsme nové letenky, ale když jednou z tohoto prostoru odejdete, nemůžete se zpět vrátit. Vedoucí výpravy sháněl informace, ale nebylo se koho zeptat, na celou halu byl jediný zaměstnanec. Úřednice nám nejistě potvrdila, že naše zavazadla byla odbavena až do konečné destinace, tedy do Gautemala City. Pokračovali jsme tedy na celní kontrolu, opět jsme byli několikrát upozorněni „Hold the line“, ale kontrolou jsme prošli bez zbytečných otázek, protože jsme neměli zavazadla.
V odbavovací hale bylo skutečně přeplněno. Na všechny otázky nám bylo odpovězeno stejně, postavte se do řady nebo zavolejte na informace. Shodli jsme se, že volat na informace je ztráta času, a tak jsme se postavili do fronty dlouhé 300 až 500 metrů na novou letenku. Několikrát jsme byli upozorněni „Hold the line“ a dokonce nás nechtěli pustit dále, dokud se nesrovnáme. Chvilku před půlnoci jsme získali letenky na let druhý den ráno v 9.30h. Šli jsme tedy hledat hotel na přespání na zbytek noci.
 
Hotely na letišti byly plně obsazené a chvíli po půlnoci hledat někde v Miami hotel jsme vyhodnotili jako nesmysl. Doporučili nám přespat na letišti ve čtvrtém patře, kde si lze lehnout a přečkat čekání na další let pohodlněji. Přespali jsme na spartakiádním lehátku, ovšem bez deky, protože deky došly.
 
Klimatizace fungovala perfektně a odhaduji, že teplota byla někde mezi 15 až 18 stupni Celsia. Každý z nás strávil noc různě. Já jsem usnul rychle, ale probudil mě dvakrát alarm a jednou jsem se probudil, když jsem se klepal zimou. Ostatní měli již v té době deky, ale prý mě nemohli vzbudit, jak jsem spal tvrdě a úředníci jim odmítli dát dvě deky. Když jsem se úředníků ptal, zda nejsou ještě nějaké deky, tak jsem uslyšel negativní odpověď. Vstal jsem z naší skupiny poslední, kolem 6.00 hodiny.
 
Odlet z Miami do Guatemaly
Posnídali jsme každý za svoje a prošli další kontrolou, samozřejmě opět několikrát zaznělo oblíbené „Hold the line“, dorazili jsme na svůj „gejt“ a nasedli do letadla. Po hodině sezení v letadle nám oznámili, že pro nás připravili nové letadlo, protože se vyskytly nějaké technické komplikace. Tak jsme si opět vystoupili a přešli o dvacet „gejtů“ jinam. Uběhla další hodina a skutečně jsme nakonec odletěli. Po sedmnácti hodinovém zpoždění jsme přistáli v Guatemala City. Přivítali nás usměvaví a příjemní úředníci, kteří měli viditelnou radost, že jsme do Guatemaly přijeli. Šel jsem jako jeden z posledních ze skupiny a celník mi s úsměvem a vcelku srozumitelně říkal „ Dobrý den“.
 
Zpět na výpis aktualit
Login